Ženy v útoku. Jak si stojí české fotbalistky

Ať hráčky kopou do míče v Americe nebo na pražském Edenu, na hřišti dělají to samé. Jen za oceánem se jejich vášeň setkává se zájmem veřejnosti, zatímco u nás se na ženský fotbal stále moc nechodí. Jak ale ukazují statistiky návštěvnosti zápasů, situace se i tady pomalu mění k lepšímu. Ale navzdory tomu, že letos padl divácký rekord místní ženské fotbalové ligy, plného stadionu na Letné či v Edenu se hráčky nedočkaly. A nejspíš ještě dlouho nedočkají.

Poslední roky jsou pro ženský fotbal v západní Evropě příznivé. Anglickému ženskému týmu se minulý rok vyvedlo mistrovství Evropy, Euro. Zápasy na stadionech sledovaly tisíce lidí a závěrečné utkání ve Wembley domácí tým vyhrál před 87 tisíci diváky. Už dříve však ženský fotbal zaznamenal velký úspěch, když na zápas El Cláscio, tedy derby mezi Realem Madrid a FC Barcelona, a semifinále Ligy mistryň, kde se proti sobě postavila Barcelona a Wolfsburg, přišlo shodně 92 000 lidí.

Čísla z jiných evropských zemí tedy ukazují, že ženský fotbal veřejnost skutečně zajímá. Ať už kvůli tomu, že je zápas divácky atraktivní, jako tomu bylo na Euru, kdy se Anglie postavila proti Německu, nebo kvůli tomu, že byla utkání podpořena výborným marketingem.

V porovnání s Českem jsou čísla ze západní Evropy obrovským úspěchem. Na 1. ligu žen u nás totiž nejčastěji chodí jen desítky až nižší stovky lidí. Podle asistentky trenéra Slavie Blanky Pěničkové je potřeba větší propagace tohoto sportu obecně. Pomohla by mediální podpora, ale i to, kdyby se zápasy první ligy žen vysílaly v televizi. Ženský fotbal se tu hraje na špičkové úrovni, je tvrdý a má stejná pravidla jako ten mužský, který diváky přilákat umí. Problém je v tom, že o něm lidé nevědí. „To pro mě bylo zvláštní. Když jsem přijela z Ameriky a podepsala smlouvu se Slavií, zjistila jsem, že se tady svět netočí okolo fotbalu, spoustu lidí ani neví, že se tu ženský fotbal hraje,“ říká hráčka Slavie Franny Černá.

Franny se narodila v San Franciscu, kde pak i pár let vyrůstala. „Začala jsem v pěti letech. Nejen ženský, ale fotbal obecně je v Americe vnímaný úplně jinak. Každá malá holka si fotbal minimálně vyzkouší,“ popisuje. Začínala na dvou trénincích týdně, ale jak sama říká, šlo spíše o kopání s kamarády. Protože je soutěživá, hra ji zaujala a už u ní zůstala. Navíc jí vyhovovalo, že má kolem sebe neustále spoustu kamarádek, že vyrůstá v komunitě. „Jenže já jsem chtěla vyhrávat, takže jsem se přesouvala do lepších a pak ještě lepších klubů,“ dodává.

Díky svým výsledkům ve škole i ve fotbale poté nastoupila na DePaul University v Chicagu. „Mezi studenty jsme se dobře znali. Spolu s holkami jsme bydlely pohromadě, chodily na tréninky, jezdily na zápasy. Ty čtyři roky byly úplně skvělé, získala jsem spoustu cenných dovedností,“ vypráví.

Na Vánoce v roce 2019 odjela za rodinou do Česka. „Věděla jsem, že na škole budu končit a přemýšlela jsem nad tím, že bych chtěla hrát v Evropě,“ říká Franny. Znala několik českých fotbalistek z reprezentace hráček do 20 let. „Česky jsem taky uměla docela dobře, takže jsem to chtěla zkusit,“ vypráví.

Po promoci v roce 2019 nastoupila do pražského klubu Slavia. „Najednou jsem byla o level výš, šla jsem rovnýma nohama do Ligy mistryň, to se mi předtím nestalo,“ popisuje Franny. „Ten rozdíl nebyl v tom, co jsem uměla nebo neuměla, ale právě v tom, jak odlišně je tady fotbal vnímaný,“ dodává. „V Americe byl na univerzitní tým velký rozpočet. Tady je to jinak,“ říká Franny. V Česku se většina diváků soustředí na mužský fotbal, kde se točí velké peníze. Ale do ženských fotbalových týmů takové peníze nejdou.

České kluby, které jsou v Lize mistryň, se sice snaží hráčkám poskytnout co nejlepší podmínky, ale nemají na to prostředky. „V Americe ty velké peníze proudí ze sportovních asociací,“ vysvětluje Franny. „U nás se klub snaží, jak může. Ale jsou potřeba sponzoři. Jedna věc je chod týmu, vybavení, akce a druhá věc jsou honoráře,“ ty nejsou ani zdaleka takové, jaké si mnozí mohou myslet. Většina hráček Slavie má k fotbalu ještě další práci, kvůli velké vytíženosti ale většinou jen na zkrácený úvazek. „Tréninky máme pětkrát v týdnu. V sobotu pak zápasy. Do toho se přidají různá soustředění nebo turnaje. Časově je to hodně náročné,“ vypráví Franny.

České fotbalistky se svému sportu nemohou věnovat naplno. Mají povinnosti mimo hřiště, ať už jde o zaměstnání nebo třeba studium. To může mít negativní vliv na jejich výkony a rozvoj. Zlepšení finančního ohodnocení a podmínek pro ženský fotbal by mohlo hráčkám umožnit věnovat se tréninkům a zápasům s plným nasazením.