Z pražských jevišť na šumavskou samotu. Benoni se na venkově učí, co znamená zpomalit

Hraní v divadle, natáčení seriálů a neustálý ruch metropole. To jsou kulisy, které Štěpán Benoni dobře zná. V posledních letech ale pražský rodák poté, co zhasnou reflektory nebo padne poslední klapka, usedá do auta a míří domů, do Pošumaví. „Jako introvert dokážu z prostředí přelidněného města přepnout až doma,“ říká Benoni, který za prací pendluje mezi svým srubem u lesa a Prahou. Pravidelně tak ujede přes tři sta kilometrů denně.

Dlouhé cestování odděluje dva naprosto odlišné světy. Zatímco v Praze vyžaduje jeho profese neustálé nasazení a intenzivní kontakt s lidmi, na venkově tempo zpomaluje. „Vracím se na vesnici, kde mám úplně jiný, prostý život s lidmi i okolní krajinou,“ popisuje Benoni. Naladit se na přirozený rytmus přírody ale nebývá po příjezdu z města jednoduché.

Lidé si podle Benoniho s sebou do divočiny často přinášejí i svůj spěch. Vyrážejí na víkend na hory, mají jasný plán i cíl a pod tlakem, který si sami vytvořili, se snaží z krajiny vytěžit co nejvíce zážitků. Trend pravidelných útěků z měst na venkov zesílila pandemie covidu a nezdá se, že by od té doby nějak polevil. „Jenže abyste přírodu mohli skutečně vnímat, potřebujete zpomalit a uklidnit se,“ vysvětluje.

Sám se proto naučil vyrážet do šumavských lesů bez detailních plánů. „Recept je jednoduchý – přijít tam, nic tam nedělat a jenom tam být. Všechno je pak v pořádku a člověku je jednoduše dobře,“ dodává. A právě ve chvíli, kdy si člověk přestane dávat cíle za každou cenu, se mu divoká příroda často sama odmění silným zážitkem. Šumava, kterou Štěpán Benoni dobře zná už od dětství, nabízí pro takové zpomalení ideální prostředí.

Šumava není jen příkladem divočiny netknuté po staletí. K vidění jsou tu i místa takzvané nové divočiny – tedy území, která dřív sloužila lidem, ale příroda si je dnes bere zpět. „Šumava nikdy nebyla hustě obydlená oblast. Ale i tak tu jsou desítky, možná stovky zaniklých obcí. Je to takové štěstí v neštěstí,“ zamýšlí se Benoni nad složitou historií regionu. „Energie a atmosféra je na Šumavě jedinečná, surová. Jakoby v krajině zůstala vepsaná nějaká křivda na lidech, ale skrz přírodu tady došlo ke smíření tím, že si vše vzala zpět. Vše překryla,“ dodává.

Někdejší německé osady se školami, hospodami a kostely, které dříve protkávaly místní krajinu, po druhé světové válce a odsunu původních obyvatel tehdejší režim z velké části vymazal z mapy. I kvůli tomu tady příroda dostala nečekanou šanci. „Komunisté to tu srovnali se zemí opravdu důkladně, ale vlastně tím krajinu vrátili přírodě. A ta si ji dnes bere zpátky zatraceně rychle,“ říká Benoni a dokládá to zážitkem ze svých šumavských cest. „Někde si třeba uprostřed lesa všimnete aleje stromů. Dojde vám, že tu dřív asi musela být cesta, která někam vedla, třeba na blízkou náves obce, která už ale neexistuje,“ popisuje.

Příkladem takové neřízené proměny je pro Benoniho i jeho oblíbené údolí řeky Blanice a přírodní rezervace Na soutoku u Řepešína. Když místní krajinu v roce 2002 zasáhly ničivé povodně, lidmi dříve narovnaný a upravený tok řeky si prorazil cestu zpět do svých původních meandrů. „Fascinuje mě, jak rychle ta proměna proběhla. Najednou se tam objeví kytky, které tam léta nebyly, na ně přiletí motýli, pak ptáci a přirozený koloběh se neuvěřitelně rychle rozjede,“ vypráví herec.

Silný vztah k šumavské krajině Benoniho během pandemie covidu přivedl i k roli dobrovolného strážce národního parku Šumava. „Kromě toho, že na dané území dohlíží, fungují strážci také jako takové chodící informační centrum,“ vysvětluje.

I když dnes už kvůli pracovnímu vytížení do terénu v roli strážce nevychází tak často, dala mu tato zkušenost hlubší vhled do fungování ochrany přírody. „Lidé často mluví o zákazech, ale když se podíváte na mapu Šumavy, míst, kam se skutečně nesmí, je minimum a vždycky to má konkrétní důvod – třeba tok tetřeva,“ říká Benoni s odkazem na jarní namlouvací rituál tetřeva hlušce, ptáka, který je pro Šumavu typický. „Divočinu tu ještě máme, ale jsou to jen zbytečky, které si musíme chránit. Ta místa jsou přece nás všech, proto se to jmenuje národní park,“ dodává herec.

Vztah k přírodě a konceptu nové divočiny se u Štěpána Benoniho neomezuje jen na pozorování šumavských lesů. Postupně se přetavil do jeho projektu v Pošumaví, kde se rozhodl vrátit malému území zpět jeho přirozenou rozmanitost. „Lidé si někdy myslí, že mám na Šumavě nějaké obří sídlo, ale já bydlím v malém, úplně jednoduchém srubu se zahrádkou. Až teď po letech se mi podařilo pořídit si vlastní kus země – asi šest hektarů zemědělské půdy,“ vypráví.

Jeho cílem je přetvořit nevyužívanou zemědělskou plochu na tradiční šumavskou louku a takzvaný agroles, tedy typ hospodářské půdy, která na jednom území kombinuje pěstování dřevin se zemědělskou produkcí.

Benoni chce na místě chovat „šumavky“, tradiční české plemeno šumavských ovcí. „Jde mi o to zušlechtit okolní krajinu. Tam, kde byl obrovský lán pole, bude najednou vedle remízku louka s ovocnými stromy. Lidé z vesnice si tam budou moct přijít natrhat jablka a děti se přijdou podívat na ovečky. Z toho budu mít opravdu dobrý pocit,“ dodává ke svému plánu.

Starat se o šest hektarů půdy, hospodařit kolem koní, kterých má Benoni na Šumavě hned osm, a do toho neustále pendlovat mezi srubem a prací v Praze vyžaduje kromě odhodlání i spolehlivou dopravu. I když herec říká, že nikdy nebyl typickým fanouškem aut, volba značky pro něj byla jednoduchá. Mimo jiné i kvůli prostředí, ve kterém žije.

V moderní historii kraje pod šumavskými kopci totiž sehrála symbolickou roli jedna americká automobilka. „S Jeepem si v sobě nesu takovou tu klukovskou radost. Miluju původní americký Jeep Willys z válečných filmů. K Šumavě navíc to armádní auto historicky pasuje, protože ji osvobozovali Američané,“ říká Benoni. Na americko‑šumavskou provázanost si vzpomene každý květen, když se do kraje sjíždějí lidé, aby zde oslavili výročí osvobození.

Zatímco pro převoz věcí a k práci na pozemku využívá Benoni svůj offroadový model Wrangler, pro tisíce kilometrů na dálnicích a okreskách hledal civilnější kompromis. „Na silnici strávím strašně moc času, ty tři stovky kilometrů točím pořád. Potřeboval jsem auto, se kterým můžu úplně v pohodě najet na podmáčenou louku nebo lesní cestu a zároveň pak zaparkovat v centru Prahy, odehrát představení a večer se bez obav vracet domů,“ popisuje důvod, proč si nakonec pro každodenní dojíždění vybral Jeep Compass.