Reprodukční medicína prodělala za poslední dekády obrovský skok. V oblasti samotného početí ale stále zůstávají dvě neobjasněné otázky

Za rostoucím počtem dětí narozených díky umělému oplodnění nestojí jen odkládání rodičovství nebo potíže s početím, ale také velký posun v reprodukční medicíně. Podíl takto narozených dětí se tak za poslední dekádu více než zdvojnásobil z necelých tří procent v roce 2013 na více než šest procent v roce 2024, kdy se díky umělému oplodnění narodilo téměř pět tisíc dětí.

„Původní inkubátor vypadal jako malá lednička postavená obráceně. Zvenku chladila, uvnitř hřála a udržovala teplotu kolem 37 stupňů. Měla šedesát litrů a když jste ji otevřeli, narušili jste prostředí embryím všech pacientek najednou,“ vzpomíná primář Pavel Texl. Od roku 1994, kdy v Brně založil reprodukční kliniku Helios, se toho ale hodně změnilo. „Každé embryo teď má vlastní miniaturní inkubátor, do kterého se nevstupuje. Jenom zavedením nového inkubátoru šla úspěšnost o třináct procent nahoru,“ dodává.

První centrum asistované reprodukce vzniklo v Brně v roce 1979, jen rok po narození prvního dítěte pomocí umělého oplodnění na světě. „Obor byl tehdy ještě v plenkách. Chyběly nám postupy, léky i přístroje,“ vzpomíná Pavel Texl. V praxi to znamenalo, že lékaři měli k dispozici v podstatě jen antiestrogen v tabletě, který podporoval dozrání většího množství vajíček.

Léčba neplodnosti se v 80. letech soustředila výhradně na ženy. To se změnilo na začátku 90. let s příchodem techniky zvané ICSI, která umožnila zavést spermii tenkou jehlou přímo do vajíčka. „Najednou bylo možné pomoct i mužům, kteří měli třeba jen deset spermií, což by v přirozeném početí nestačilo. To byl první obrovský skok v IVF, tedy v umělém oplodnění ve zkumavce,“ říká Pavel Texl. Za třicet let se změnily nejen přístroje a postupy, ale hlavně páry, které na kliniku přicházejí.

Zatímco dříve na klinice léčili především mladé ženy s neprůchodnými vejcovody, dnes jsou diagnózy mnohem různorodější. „U žen to bývá častěji endometrióza nebo hormonální porucha. Ženy také mnohem častěji přicházejí i v pozdějším věku,“ popisuje syn primáře Jakub Texl, který na klinice pracuje jako lékař a pokračuje tak v rodinné tradici. Průměrný věk pacientek se na klinice pohybuje kolem šestatřiceti let. „Po pětatřicítce už ale výrazně klesá počet vajíček i jejich kvalita,“ upozorňuje.

Mezi časté důvody, proč ženy přicházejí na kliniku až později, patří odkládání rodičovství, problémy s početím i změna životní situace. „Některé mají za sebou třeba dlouhodobý vztah, který nevyšel, a nového partnera potkají až v pozdějším věku. Teprve tehdy začnou řešit společné dítě,“ vysvětluje Jakub Texl.

Na klinice se dnes častěji setkávají také s tím, že se potíže s početím projeví na straně muže. „U párů, které k nám přijdou řešit neplodnost, je to až v osmdesáti procentech případů,“ doplňuje primář Pavel Texl. Pro mnohé je to šok. O ženské neplodnosti se mluví otevřeně už roky, mužská ale stále zůstává citlivým tématem. „Když muži řeknete, že má špatné výsledky spermiogramu, často to vnímá jako osobní selhání. Přitom nejde o jeho chybu, ale o civilizační trend, který dnes postihuje stále víc párů,“ říká Pavel Texl.

Nejčastěji se ukáže, že problém není v počtu spermií, ale v jejich tvaru. Ten je klíčový ve chvíli, kdy spermie doplave k vajíčku a má ho oplodnit. „V tu chvíli musí projít ochrannou vrstvou na povrchu vajíčka a když má deformovanou hlavičku nebo ocásek, tak to prostě nezvládne,“ vysvětluje Jakub Texl s tím, že příčinou může být životní styl i prostředí, nedostatek spánku, stres či vliv moderních technologií.

Lékaři Heliosu postup umělého oplodnění nastavují podle výsledků vyšetření obou partnerů. „Zhruba ve třetině případů jsou potíže na straně muže, ve třetině na straně ženy a třetina připadá na kombinaci obou. Zbytek představují situace, kdy se jasný důvod nepodaří odhalit,“ vyjmenovává Jakub Texl. Jakmile dojde k oplodnění vajíčka, embryologové pak v laboratoři několik dní sledují vývoj embryí a vybírají ta, která mají největší šanci na zdravý vývoj.

Pokud se v laboratoři podaří získat více zdravých embryí, mohou je díky vitrifikaci bezpečně uchovat na později. Jde o metodu rychlého mrazení, během níž se embrya ponoří do kapalného dusíku a zůstanou neporušená. Když první pokus nevyjde nebo pár plánuje druhé dítě, žena nemusí znovu podstupovat náročnou přípravu a odběr vajíček.

Přes všechny pokroky zůstávají podle Pavla Texla v oblasti početí dvě velké nevyřešené otázky. Tou první je, jak přesně probíhá aktivace vajíčka. Vaječníky ženy obsahují obrovské množství vajíček, ale ne všechna jsou schopná dozrát. V současnosti je při léčbě neplodnosti možné oplodnit pouze ta vajíčka, která sama přirozeně dozrají. Tato schopnost ale s věkem postupně klesá a většinou končí kolem 40 až 45 let. „Kdybychom přišli na to, jak podpořit dozrávání i u dalších vajíček, výrazně by to zlepšilo šance na otěhotnění i u starších žen,“ vysvětluje.

Druhou otázkou zůstává výběr správné spermie. U spermií dnes lékaři dokážou zjistit, zda mají nepoškozenou DNA, nebo zda je jejich genetická informace narušená. Problém ale podle Texla je, že spermie, které se při tomto testu použijí, už není možné použít k oplodnění. Pokud by se tak podařilo vyvinout metodu, která by dokázala bezpečně označit spermie s nepoškozenou DNA a zároveň je zachovat pro následné oplodnění, mohlo by to výrazně zvýšit úspěšnost umělého oplodnění. „Kdokoliv na tyto dvě záhady početí přijde, bude slavný,“ uzavírá Pavel Texl.