Novinář projel stopem skoro celý svět. Na cestách si stále potvrzuje, že většina lidí má dobré srdce

První jarní den letošního roku stál Tomáš Poláček u silnice v Průhonicích. Natáhl ruku se vztyčeným palcem a čekal na první auto, které ho popoveze na východ. Cílem byla japonská Ósaka, v níž se od dubna do října konala světová výstava Expo 2025, a také sbírání zážitků s lidmi, které po cestě potká.

Hned první den večer se mu podařilo překonat hranice s Polskem. „Na začátku stopu se to musí napálit a jet co nejdál. Teprve potom to začne být romantické,“ přibližuje svůj přístup ke stopování. Noc strávil na pumpě a druhý den se rozhodl vyměnit dálnici za malé okresky. Zastavil mu Polák Maciej, hluboce věřící katolík a člen reggae kapely, který ho půl dne vozil po východním Polsku. Vzal ho do koncentračního tábora Sobibor, ukázal mu svou rodnou Włodawu a nakonec ho pozval na oběd do restaurace. „Tam došlo k bizarní situaci. Myslel jsem, že si objednávám jen jednu porci pirohů. Jenže sotva jsem dojedl, přinesli mi druhou. Tak jsem si ji nechal zabalit a vzal s sebou. Na běloruských hranicích pak nechápali, proč v batohu tahám deset pirohů.“

Na cestě do Ósaky musel projet také Ruskem. Dorazil tam později, než plánoval, navíc jen s pětidenním tranzitním vízem. Aby neměl potíže s úřady, musel zvládnout 2 500 kilometrů dlouhou cestu v šibeničním termínu. „To se mi nakonec nepovedlo. Byl jsem den ilegál, ale i tak mě pustili dál,“ vzpomíná. Přes Kavkaz pak pokračoval do Gruzie a dál na jih až do Íránu.

Na jihovýchodě Íránu prožil jeden z nejhezčích večerů celé cesty. Řidič, kterého si stopnul, změnil plán, odbočil z hlavní silnice a vzal ho na pobřeží Perského zálivu. Stála tam čajovna s pergolou, místní grilovali kebaby, na pláži byli koně a moře při soumraku světélkovalo. Večer tu strávil s partou místních, pili čaj s kardamomem a dlouho do noci si povídali. „Šel jsem spát pod strom ve tvaru deštníku a nad sebou měl miliardu hvězd. Byl to večer jako básnička.“

Z Íránu zamířil do Pákistánu. Přijel tam ale v nevhodnou chvíli. V provincii Balúčistán zrovna probíhaly demonstrace a došlo i k několika bombovým útokům. Hned na hranicích proto dostal policejní doprovod – turisté tu směli cestovat jen s ozbrojenou eskortou. Na policejní stanici se pak díky tomu seznámil s Irem, Polákem a Bahrajncem.

Když je za pár dnů převezli do bezpečnější oblasti, čekal je výslech. Policisté se každého z nich ptali, kam má namířeno. Všichni chtěli jen co nejrychleji opustit Pákistán, a tak je postupně propouštěli. Až na Tomáše Poláčka. „Řekl jsem pravdu. Že se tu chci ještě chvíli toulat a pak si vzít stopa,“ vzpomíná. Policisté se ale zamračili. Ten nápad se jim vůbec nelíbil.

V tu chvíli však k jejich stolu přišel upravený muž, uklonil se a řekl: „Vítejte v naší zemi. Můžu vám zaplatit hostinu?“ Poláček odmítl. Pozvání domů už ale přijal. Před policisty předstíral, že jde o starého známého. A tak ho Saleem, podnikatel z Dubaje, odvezl do své rodné vesnice plné vodních buvolů a kalných jezírek. Na noc se však musel vrátit do hotelu, aby byl opět pod dohledem policistů. Ráno ale zjistil, že ho nikdo nehlídá. Využil příležitosti a zmizel.

„Po osmi dnech v Pákistánu jsem byl poprvé úplně volný. A úplně zmatený. Nevěděl jsem, jestli doleva, nebo doprava, a tak jsem mávnul na rikšu. Chtěl jsem zpátky do Saleemovy vesnice,“ vypráví. Svobodu si ale dlouho neužil. Policie jeho útěk brzy odhalila a začala ho hledat.

Poláček se zrovna kodrcal rikšou, když mu volal nešťastný Saleem. Vyčítal mu, že nerespektoval pravidla a teď mají problémy oba. „Asi mi to ale odpustil. Když jsem k němu dorazil, měl pro mě připravený malý ceremoniál. Dal mi šálu, čepici a jmenoval mě čestným občanem vesnice.“

Poláček se pak o útěk pokusil ještě několikrát, ale policisté ho pokaždé chytili. Nakonec rozhodli, že už ho ani minutu nenechají bez dozoru. Začala tak několik set kilometrů dlouhá „eskortní štafeta“. Policisté si ho předávali z checkpointu na checkpoint, dokud ho nedovezli k hranicím s Indií. V té pak strávil tři týdny.

Po Indii pokračoval do jihovýchodní Asie. Na Borneu stopoval kamiony, které se pomalu šinuly kopcovitou krajinou. Prostor pro spolujezdce v nich byl tak malý, že si nemohl ani natáhnout nohy. Někdy je měl proto opřené o čelní sklo, jindy mu prostě jen trčely z okna. „Mám štěstí, že to moje tělo zvládá. Přepne do stopařského módu. Málo jím, málo spím, málo chodím na záchod. Zvládám nepohodlí. Levituju,“ popisuje pocit, který na cestách zažívá.

Z Bornea pokračoval přes Filipíny a Malajsii až do Japonska. Když tam konečně dorazil, vešel do zakouřeného baru a objednal si pivo. „Najednou jsem cítil, jak těžknu. Začaly se ozývat rány, které jsem během stopu utržil, a já se zase stával tím stárnoucím, těžkopádným mužem.“

Po několika dnech strávených na světové výstavě se vrátil do Prahy a celé léto se věnoval psaní knihy „Stopem do Ósaky“. Reportáže do časopisu psal zpaměti, kniha ale vznikala z nahrávek rozhovorů, fotografií pořízených během cesty a podrobných zápisků. „Největší cennosti té knihy jsou překlady rozhovorů se všemi 280 řidiči, kteří mě svezli. Nechtěl jsem ale dělat klasický cestopis, proto v ní píšu i o svých pocitech a vztazích.“

Tomáš Poláček ale příběhy nehledá jen na svých cestách. Pro časopis Reportér kromě psaní reportáží dělá i velké rozhovory. Nedávno třeba s hercem Martinem Hofmannem. „Koupili jsme si lahváče ve večerce. Ve čtvrt na jedenáct odemkli zhasnuté divadlo v Celetné, šli do šatny a skončili v jednu ráno,“ vzpomíná na rozhovor, který najdete v prosincovém vydání Reportéra.