Někteří obyvatelé Českého Krumlova nebyli v centru vlastního města už roky, říká odbornice na udržitelný rozvoj

V létě se Lazebnický most v Českém Krumlově stává jedním z nejrušnějších míst celého města, davy turistů se po něm vydávají směrem do historického centra. Během cesty si fotografují řeku i malebné historické domy, zatímco pod mostem proplouvají kánoe a rafty s vodáky sjíždějícími Vltavu. Ani letos tomu není jednoho červencového odpoledne jinak. Když se pod mostem náhle objeví několik plavidel, ozve se shora osamělé hlasité „ahoj“. Patří Nikole Sagapové, která místní tradici zdravení vodáků na rozdíl od většiny turistů zná a stále ji ctí.

„Kdysi se tu místní s vodáky zdravili a téměř každý na pozdrav odpověděl. Dnes ale můžete stát na mostě i čtvrt hodiny a neuslyšíte od lidí jediné ‚ahoj‘,“ říká Nikola Sagapova, která působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Český Krumlov navštěvuje od dětství a dodnes se sem vrací několikrát za rok. „Už v devadesátých letech se to tu začalo výrazně orientovat na turisty,“ vzpomíná na počátky proměny města. Před dvěma lety patřila mezi odborníky, kteří pro E.ON připravovali Desatero udržitelného turisty, na které dnes navazuje projekt Turistika beze stop.

Ještě v sedmdesátých letech byly domy v historickém centru Českého Krumlova studené, vlhké a zanedbané, mnoha budovám navíc hrozilo zřícení. Zásadní zlom přišel v roce 1992, kdy bylo historické centrum zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Pro chátrající město to byla záchrana i pocta. Zápis však zároveň nastartoval masivní zájem turistů.

„Zápis na seznam UNESCO je výhra, ale taky nevýhoda, protože najednou na tu destinaci velmi upozorníte,“ říká. Zahraniční turisté si k pobytu v Praze najednou přidávali i jednodenní výlet do Českého Krumlova. „Většinou měli tři hodiny rozchod, rychle si město prošli, nafotili a odjeli. Krumlov z toho zpočátku neměl skoro nic,“ vysvětluje Sagapova.

S růstem turismu se měnilo i to, jak místní obyvatelé návštěvníky vnímali. Sagapova tento posun vysvětluje pomocí takzvaného Doxeyho iritačního indexu, který popisuje čtyři fáze vztahu místních k návštěvníkům. Krumlov si tímto vývojem podle ní procházel postupně od devadesátých let, kdy zápis na UNESCO do města přilákal první velké vlny turistů.

Nejdřív přišla euforie. Místní byli nadšení, že turisté přijeli, a viděli v nich příležitost k výdělku. Jak ale turistů dál přibývalo, euforii vystřídala apatie – na turisty si už zvykli a vnímali je hlavně jako zdroj příjmů. S dalším nárůstem návštěvnosti přišlo znechucení. Místní si všímali hlavně negativ spojených s turismem, jako je horší parkování, rostoucí ceny nájmů nebo přelidněné centrum.

Nejzazší fází zmíněného indexu je takzvaný antagonismus, kdy narůstá nepřátelský postoj vůči turistům, který se mění v nevraživost až odpor. „V tu chvíli je vnímají jako hrozbu,“ popisuje Sagapova fázi, ve které už místní turistům vyčítají, že ničí autenticitu místa, a mohou proti nim i protestovat. Vyhroceným projevem může být ve výjimečných případech také agresivita. Před rokem 2019 se Krumlov k této fázi podle Sagapové blížil. Tehdy ho ročně navštívily až dva miliony turistů, z velké části jednodenní návštěvníci.

Napjaté vztahy místních s turisty pomohla zmírnit až pandemie koronaviru. Krumlov se ze dne na den vylidnil. „Bylo to strašně příjemné, ubytování bylo levné a křivolaké uličky jste měli jen pro sebe,“ vzpomíná Sagapova na návštěvy města v tomto období. Pro místní obyvatele znamenalo prázdné centrum úlevu, pro podnikatele závislé na cestovním ruchu ale vážný problém. Vylidněné ulice tak ukázaly, že úplně bez turistů se město také neobejde, což podle ní pomohlo narovnat vztah místních k návštěvníkům. Krumlované si uvědomili, že jsou na cestovním ruchu závislí víc, než si mysleli.

Zatímco do roku 2019 do Krumlova mířily hlavně zájezdy s turisty z Asie, kteří měli pár hodin na prohlídku, dnes tu převažují Evropané, zejména Němci, a Češi, kteří ve městu stráví celý den a mnohdy i noc. „Slyšíte španělštinu, němčinu, italštinu, je to takový hezký mix,“ popisuje Sagapova. Turisté z Asie ale pochopitelně jezdí dál. Krumlov navíc reguluje vjezd zájezdových autobusů poplatkem 1 400 až 1 800 korun za vysazení a nabrání cestujících.

V restauracích či obchodech na náměstí vás navíc obsluha většinou osloví nejdřív česky, což se před pandemií skoro nestávalo. „Znovu si začínám všímat, že turistů v Krumlově pozvolna přibývá,“ dodává Sagapova. Na jiných místech v Česku ale počet turistů roste mnohem rychleji a některé lokality už jejich nápor nezvládají vstřebat.

Rostoucí nápor turistů v Česku sice pociťuje především Praha, ale dotýká se už i odlehlejších míst. Sagapova zmiňuje Sněžku, kde se ve vytížených dnech tvoří fronty na výstup, i některé lokality na Šumavě nebo Třeboňsko. Podíl na tom mají i nové trendy, jako jsou třeba elektrokola. „Dřív by se do některých přírodních oblastí dostal jen fyzicky zdatný člověk. Dneska tam na elektrokole vyjede kdokoliv,“ dodává.

Sagapova je přesvědčena, že problém s masovou turistikou není snadno řešitelný. Za nejúčinnější považuje nápor turistů lépe rozprostřít v čase i prostoru. O to už se dva roky snaží i projekt Turistika beze stop, na jehož vzniku se Sagapova podílela. V praxi to znamená lákat turisty k návštěvám i mimo hlavní sezonu, třeba na nové festivaly nebo kulturní akce. Zároveň je podle ní potřeba nabídnout alternativy k nejznámějším lokalitám. V případě Krumlova to může být výlet na Kleť na koloběžce nebo procházka na Křížovou horu. Jde o starý poutní areál kousek od městského centra, kde na rozdíl od historického jádra potkáte jen pár lidí.

Na stejném principu, tedy nabídnout turistům alternativu k nejvytíženějším místům, stojí i projekt Turistika beze stop, který vytvořila společnost E.ON a spolupracuje na něm s Klubem českých turistů. Sagapova takový přístup vítá. Každá nová trasa může podle ní alespoň trochu ulevit těm nejvytíženějším místům.

Na trasách navíc najdete kešky, na některých i hru Geofun pro děti, a odpočívadla v podobě ručně vyřezávaných laviček od zlínského řezbáře Martina Bořuty. Cílem je méně známá místa pro turisty zatraktivnit, a tím je do nich přilákat. Do konce roku by jich mělo být už 26, z toho pět bezbariérových, aby si výlet užily i rodiny s kočárky nebo lidé s omezenou pohyblivostí.

Turisty na těchto trasách navíc čekají zastávky u místních farem, řemeslníků nebo v malých bistrech. „Když už si chci jako turista koupit suvenýr, tak pro mě má větší smysl něco autentického, co je pro dané místo zvláštní nebo vyrobené někým z místních a ne unifikovaná magnetka, kterou seženete kdekoliv,“ dodává Sagapova. Stejné pravidlo platí podle ní i pro jídlo. Lepší je ochutnat něco tradičního, co se k místu váže, než si dát kebab či jídlo ve fastfoodovém řetězci. Přesně takové drobnosti mohou podle ní rozhodovat o tom, jestli turismus místu prospívá, nebo mu škodí.

Ohleduplné cestování podle Sagapové nestojí pouze na tom, kam turista jede, ale jak se tam chová. Může to být jednoduché, třeba jen zůstat o den déle, utratit peníze u místních nebo se zajímat o zdejší tradice. A také pozdravit vodáky, když pod Lazebnickým mostem v Českém Krumlově zazní jejich „ahoj“.