Modulární stavby z Vizovic stojí na Islandu i v Africe. Loni z nich firma v Česku postavila celý pavilon nemocnice

Na stole v kanceláři firmy stojí zmenšená kopie přistávacího modulu z vesmírné mise Apollo 11. „Když mi někdo řekne, že něco z modulů nejde, připomenu mu, že v tomhle lidé dokázali přistát na Měsíci,“ říká majitel firmy Stanislav Martinec.

Že je z modulů možné postavit prakticky cokoli, dokazuje KOMA Modular i svými realizacemi. Za pár měsíců umí postavit jakýkoli pavilon nemocnice, přistavět patro na budovu nebo přestěhovat stavbu na druhý konec republiky, aby sloužila úplně jinému účelu. Její modulární budovy dnes stojí třeba i v africkém Senegalu, kde z nich vzniklo první modulární letiště na světě, nebo v Gabonu, kam firma dodala modulární moštárnu na ananasy.

Karlovarský kraj dlouhodobě patří mezi ty, kde je v Česku nejméně psychiatrických lůžek. Právě tady firma KOMA Modular loni dokázala, že lze postavit celou nemocnici za pár měsíců. Nový pavilon psychiatrie vznikl během deseti měsíců a navýšil kapacitu tamního oddělení o třetinu.

Byla to jedna ze čtyř modulárních nemocnic, které v Česku za poslední roky vznikly, a podle Martince patřila k těm náročnějším. Museli totiž během realizace řešit i detaily, se kterými se u běžných modulárních staveb dosud nesetkali.

„Zpočátku jsme si neuvědomovali, jak náročné to bude,“ popisuje Martinec. Na psychiatrickém oddělení bylo nutné splnit desítky bezpečnostních požadavků. Například kliky musely být navrženy tak, aby na nich nemohlo dojít k oběšení, okna zamykatelná a místnosti vypolstrované. „Museli jsme klást obrovský důraz na bezpečnost, protože tam budou hospitalizovaní lidé, u kterých nemůžete dopředu tušit, co přesně udělají,“ dodává.

Nemocnice přitom během výstavby fungovala dál. Zatímco běžná stavba by se neobešla bez těžkých strojů, hluku a prachu přímo v areálu, moduly se vyrábějí na lince ve Vizovicích, a to už včetně oken, podlah či obkladů, částečně i fasády. Na místě pak stačí jen sestavit hrubou modulární stavbu montáží přímo z nákladního auta. U větších budov to trvá nanejvýš několik dnů, obvykle je ale menší budova poskládaná během několika hodin.

Budova se obvykle staví na desítky let, ale potřeby lidí, kteří v ní budou bydlet nebo pracovat, se mění mnohem rychleji. Klasická stavba se tomu podle Martince neumí přizpůsobit. „Vždycky se navrhuje jako hotová, ale pak přijde chvíle, kdy je najednou potřeba o padesát míst víc,“ popisuje Martinec problém, se kterým se investoři běžně potýkají, když jim naroste poptávka. Kdo chce na takovou budovu dodatečně přidat patro, musí zesilovat základy i nosné zdi, a to je drahé a zdlouhavé.

„Moduly se dají poskládat vedle sebe i na sebe, takže stavby navrhujeme rovnou na dvě, tři nebo čtyři patra. Statika i instalace s tím od začátku počítají,“ vysvětluje Martinec. Nosná konstrukce tak od prvního dne unese i patra, která přibudou třeba až za pět let. Jeden modul přitom může vážit až patnáct tun.

Dopředu firma řeší i to, co je uvnitř stěn. „I rozvaděč s rezervou navíc. Podobně vzduchotechnika počítá s vyšším výkonem, jaký bude potřeba, až se budova rozroste,“ vysvětluje Martinec s tím, že tomuto typu výstavby říkají growing buildings neboli rostoucí budovy. Hodí se hlavně pro stavby, které časem potřebují navýšit kapacitu, jako jsou třeba hotely, studentské koleje nebo domovy pro seniory.

Podobný princip umí firma uplatnit i u stávajících běžných budov. „Rozšiřujeme o další patra nejen naše modulární stavby, ale i budovy, které už dávno stojí. Typicky jde o vysoce exponované oblasti, kde už nejsou volné pozemky pro další výstavbu, takže z modulů přistavíme další patro na zděnou budovu, a tím navýšíme její kapacitu,“ popisuje Martinec.

Tímto přístupem například rozšířili základní školu ve slovenských Špačincích, kde dlouhodobě přibývá obyvatel a kapacity tamní školy přestávaly stačit. Na padesát let staré budově ale původní statika neumožňovala nové patro jednoduše postavit, takže se nejdřív zpevnily meziokenní pilíře a až poté se začalo s pokládkou modulů. Během tří měsíců na škole vyrostla nástavba se šesti novými třídami, kabinety i zázemím pro žáky.

Vedle trvalých staveb umí firma stavět i ty dočasné, určené jen na několik měsíců nebo let. „U takových budov už od začátku počítáme s tím, že se budou stěhovat. Proto jsou moduly prostorově menší a jejich spoje je možné snadno rozpojit. Moduly se pak jednoduše naloží na nákladní auto a přepraví kamkoli,“ popisuje Martinec rozdíl mezi trvalou modulární výstavbou, která má na místě zůstat desítky let, a tou dočasnou, jež od začátku počítá s tím, že se jednou přestěhuje jinam.

Dočasná stavba přitom může mít různá využití a pokaždé na jiném místě. Tomuto principu se říká duální infrastruktura. „Je to infrastruktura, která má dvojí využití,“ vysvětluje Martinec pojem, který se v oboru teprve prosazuje.

Stejný přístup se dnes uplatňuje například v případě dějišť olympijských her. „Dříve infrastruktura olympiády často končila fiaskem. Část zázemí tam zůstala, a nikdo nevěděl, co s tím. Olympijské vesničky zůstávaly často prázdné,“ vzpomíná Martinec. Dnes se podle něj s dalším využitím počítá dopředu. Například hlavní olympijská vesnice v Miláně vznikla jako trvalá stavba, která se během několika měsíců po skončení her promění na studentské koleje pro 1 700 lidí a pomůže tak řešit nedostatek studentského bydlení ve městě. V Cortině d'Ampezzo zase jako dočasné ubytování posloužilo několik set modulárních domů.

Martinec podobně přemýšlí i o výstavbě u jaderné elektrárny v Dukovanech. Tam má vzniknout zázemí pro deset tisíc lidí, kteří tam příštích deset let budou pracovat na dostavbě elektrárny. „Je nesmyslné stavět to z ošklivých provizorních buněk, které se pak strhnou. Lepší by bylo postavit to hned z modulů, které se dají po deseti letech přestěhovat a najít pro ně jiné využití. Klidně by mohly sloužit jako bytové domy,“ říká Martinec. Podle něj by takové bydlení z druhé ruky mohlo vyjít na zlomek ceny a moduly by potřebovaly jen malou rekonstrukci. Podobným stavbám sám Martinec říká „duální“.

Nejvýraznějším příkladem dočasné modulární stavby je budova, ve které dnes sedí sám Stanislav Martinec. Jde o pavilon, který KOMA Modular postavila pro světovou výstavu EXPO v Miláně v roce 2015. Po skončení výstavy ho firma převezla zpět do Vizovic a přestavěla jeho interiér tak, aby mohl sloužit jako administrativní budova firmy, ve které jsou kanceláře, zasedací místnosti i výstavní prostor pro veřejnost v přízemí.

Ve svém areálu si firma vyzkoušela i něco, co v Česku dosud nepostavila. Stojí tu první prototyp modulárních bytových domů. Jde o dvoupodlažní budovu se studentským pokojem s koupelnou, hotelovým pokojem a ložnicí s výhledem na vizovické kopce a staré sušárny ovoce. „Modulární bytové domy bychom uměli stavět jak Baťa cvičky,“ říká s úsměvem Martinec.

V zahraničí už přitom firma bytové domy z modulů staví, třeba na Islandu, kde poblíž Reykjavíku vznikají dostupné apartmány pro mladé lidi. V Česku KOMA Modular na podobný projekt zatím čeká. „Chybí nám progresivní investor, který by do toho šel jako první a ukázal, že to jde,“ dodává Martinec.