Jen několik desítek toalet pro statisíce turistů. Šumavský podnikatel řeší palčivý problém oblíbených výletních míst

Jan Šmatera si problém s chybějícími toaletami v přírodě uvědomil před šesti lety na šumavském Špičáku. Při natáčení dokumentu o přírodních krásách v regionu tam brzy ráno čekal na rozhovor s majitelem skiareálu. Z vrcholu je vidět na zvlněné hřebeny a lesy, v paměti mu ale zůstal jiný obraz. „Opodál ležela převrácená chemická toaleta a modrá tekutina z ní vytékala přímo do borůvčí,“ vzpomíná.

Podobných problémů si začal všímat i jinde. „Na stokilometrovém pásu Šumavy stojí asi dvacet toalet. Přitom sem ročně přijede dva a půl milionu lidí,“ říká Šmatera. Výletníci pak často dojdou na místo, kam je dovedla trasa nebo navigace, a zjistí, že tam toaleta chybí. „Lidé vědí, že nemají chodit za strom, ale jsou situace, kdy nemáte jinou možnost,“ dodává.

Podle Šmatery je navíc důležité vzít v potaz i to, že na výlety nevyrážejí jen mladí a zdraví lidé. Mezi návštěvníky jsou také senioři, děti nebo ti, kteří mají zdravotní potíže. „Často se na to díváme optikou zdravého člověka. Jenže co starší lidé? Těmi jednou budeme všichni.“

Při hledání toho, jak hygienické zázemí v přírodě řeší jinde ve světě, narazil Šmatera na finské kompostovací toalety fungující bez vody a kanalizace. Rozhodl se tuto technologii přivézt do Česka a založil firmu Biocultus, která staví a navrhuje ekologické toalety pro obce, kempy, tábory i místa bez napojení na inženýrské sítě.

Ze všeho nejdřív začal Šmatera objíždět národní parky, kraje i obce, kde vysvětloval, jak ekologické toalety fungují a proč by mohly být v Česku řešením. „Nikdy jsem neobchodoval se státem ani obcemi. Nechtěl jsem přijít s hotovou věcí a začít je přemlouvat ke koupi, proto jsem na začátku rozjel osvětovou kampaň,“ vysvětluje Šmatera.

Po úvodních jednáních pak čekal, že dohoda už bude rychlá a jednoduchá. „Byl jsem přesvědčený, že dojdu za ředitelem národního parku, ukážu mu to a plácneme si,“ říká. Místo toho ale narazil na systémový problém.

České národní parky navštíví kolem devíti milionů lidí ročně. Přesto v nich chybí personál, který by se staral o zázemí pro návštěvníky. „Národní park má administrativní pracovníky a lesní strážce, nemá ale žádné provozní pracovníky,“ říká Šmatera. Chybí tak lidé, kteří by zajišťovali úklid kabin, doplňování toaletního papíru nebo výměnu nádob. Odpovědnost se proto přesouvá na obce, na jejichž katastru parky leží. Právě ony ve většině případů řeší, co po návštěvnících v krajině zůstane.

Pro malé obce se stovkami obyvatel je pořízení kompostovací toalety velká investice, přesto se podle Šmatery vrací rychleji než v případě běžných chemických toalet. „Naše toaleta má návratnost zhruba jeden a půl roku a životnost kolem dvaceti let,“ říká s tím, že největší problém je najít peníze v obecním rozpočtu na její pořízení.

Podle Šmatery může být řešením partnerství s firmami, které v regionech dlouhodobě působí. Jedna taková spolupráce se rozběhla například v jižních Čechách. Dodavatel energií E.ON v rámci projektu Turistika beze stop obcím pořizuje kompostovací toalety na vlastní náklady.

Firma hradí nákup i instalaci toalety, které vycházejí na 139 000 korun. Obec zaplatí jen za pořízení náhradní nádrže, což vychází přibližně na 13 000 korun. Ta je potřebná ve chvíli, kdy se hlavní zásobník naplní. Vedle toho má obec povinnost zajišťovat běžný provoz, tedy údržbu, doplňování pilin, dezinfekci a úklid. První dva roky toaleta zůstává v majetku firmy E.ON, a pokud se o ni obec stará, získá ji poté do svého vlastnictví. E.ON chce tímto způsobem financování motivovat obce k tomu, aby si toalety pořizovaly.

Na veřejných místech po celém Česku dnes stojí zhruba čtyřicítka kompostovacích toalet. Ty, které financoval E.ON, stojí od loňského roku v Ktiši a Nových Hradech nebo u cesty na vyhlídku Baba v Hluboké nad Vltavou. Mají za sebou první turistickou sezónu, která ukázala, jak vytížená místa jsou. „Objem odpadu toalety u Hluboké odpovídal spíš frekventovanému parkovišti než okrajové lokalitě,“ říká Šmatera.

Jedna z náročnějších instalací pak proběhla v Čížově u vstupu do národního parku Podyjí, odkud vyrážejí tisíce turistů. Podle zástupců parku vedlo opakované znečištění okolí parkoviště až ke změně druhového složení rostlin. Kabina s toaletami vyšla na víc než 1,3 milionu korun a zahrnuje přístřešek na tříděný odpad i fotovoltaiku, takže si tam lidé můžou dobít telefon nebo elektrokolo. E.ON na její pořízení přispěl 100 000 korunami.

Šmatera návrhy toalet vždy přizpůsobuje konkrétnímu místu. „Vycházíme z praktických věcí, aby se snadno udržovaly a obstály v zimě, dešti i v plné turistické sezóně,“ říká s tím, že někde jsou proto kabiny vyvýšené nad terén, jinde mají dvě nádrže.

Ty se podobají kontejnerům na kolečkách, takže s nimi obsluha manipuluje jako s popelnicí. Když se jedna naplní, stačí ji odpojit, odvézt stranou a nechat fermentovat. Její obsah několik měsíců kvasí, zmenší se zhruba na polovinu a po vyprázdnění se pak může vrátit zpět do provozu. Jen se vymění za jinou, právě naplněnou nádrž.

Kromě funkčnosti Šmatera řeší i to, jak toaleta v krajině vypadá. Kabiny proto vyrábí z modřínového dřeva, které časem zešedne, a přirozeně tak zapadne do okolí. Na výrobě pracují šumavští truhláři, klempíři a výrobci dveří. „Nic nevozíme z Asie. Od trubky přes ventilátor je všechno z Evropy a celou výrobu držíme na Šumavě. Na to jsem hrdý,“ dodává.

Další toaletu plánuje Šmatera postavit poblíž Soumarského mostu u Volar, kde se v sezóně pohybují tisíce lidí denně a dosud tu chybí základní hygienické zázemí. „Plocha nedaleko řeky připomínala spíš minové pole než chráněnou krajinu,“ říká. Podobných míst jsou ale podle něj v Česku stovky. „Obletěli jsme Měsíc, ale neumíme se postarat o základní lidskou potřebu v krajině,“ dodává s tím, že v rámci projektu Turistika beze stop má se společností E.ON v plánu instalovat další kompostovací toalety.