Architekti chtěli z Jižáku udělat město budoucnosti. V panelech viděli spásu, jenže se to vymklo, říká Zdeněk Lukeš
Izabela Nováková
Panelová sídliště zná v Česku každý. Pro některé jsou připomínkou totalitní šedi, pro jiné místem, kde se učili jezdit na kole. Málokdo ale ví, že jejich autoři chtěli stavět krásná moderní města. Inspirovali se Le Corbusierem, švýcarským architektem, který prosazoval jednoduše funkční a prosluněnou zástavbu.
Zdeněk Lukeš je český architekt, historik, publicista a vysokoškolský profesor. Vystudoval architekturu na ČVUT a po vojně nastoupil do archivu architektury Národního technického muzea v Praze. Během té doby mimo jiné sestavil kartotéku pražské moderní architektury. Po revoluci působil v koordinačním centru Občanského fóra a od roku 1990 pracuje na Pražském hradě v památkovém odboru. Je i jeho zásluhou, že se Hrad otevřel veřejnosti. Zasloužil se také o obnovu řady cenných míst, jako jsou třeba Plečnikovy zahrady. Vedle práce na Hradě se věnuje psaní knih, přednáší na New York University v Praze a pořádá architektonické procházky pro veřejnost.
Panely byly pro architekty v 60. letech minulého století příslibem rychlého pokroku. „Nenáviděli secesi. Obecní dům by zbourali a Pařížskou třídu taky. Panelová technologie jim přišla jako spása. Jenže se to vymklo z ruky,“ říká historik architektury Zdeněk Lukeš, který studoval u Jana Krásného, jednoho z hlavních autorů Jižního Města. A dodává, že právě na příběhu největšího českého sídliště je vidět, jak byly ideály architektů překrouceny a zbyl z nich jen banální recept na co nejrychlejší produkci bytů.
Tři fáze zmaru
Zdeněk Lukeš vzpomíná na den kdy, jak jako student architektury přišel do Projektového ústavu, kde se na papíře rodilo Jižní Město. Architekt Milan Rejchl, další z autorů návrhu největšího československého sídliště, mu tehdy ukazoval model nové čtvrti. Bylo v něm centrální náměstí, výšková dominanta, zeleň a pestrá zástavba. Součástí plánu byly také kulturní stavby jako budova depozitáře Uměleckoprůmyslového muzea nebo experimentální scéna DAMU, kterou navrhl autor libereckého Ještědu Karel Hubáček. „Bylo tam všechno, co si myslíme, že by tam mělo být, a působilo to velmi zajímavě a dynamicky,“ přibližuje Lukeš.
Odvážná vize se však začala záhy drolit. První zásadní změna přišla, když projekt převzaly projekční ústavy. Původní tým architektů a urbanistů byl od dalšího vývoje odstřižen a návrh sídliště se začal zjednodušovat. „Úplně je odstavili. A místo různě vysokých domů se začalo říkat, že každý panelák musí být stejně vysoký, jinak by to bylo stavebně problematické,“ vysvětluje Lukeš, proč nakonec namísto pestrosti převládla uniformita.
„Když to převzaly stavební firmy, všechno se zarovnalo. Bylo to, jako kdyby přišli vojáci.“
K dalšímu posunu došlo s nástupem velkých stavebních firem. Ty k původnímu plánu přistupovaly hlavně z hlediska efektivity. Rozhodující pro ně bylo, kolik bytů se ročně postaví. „Tato fáze byla nejtragičtější. Obří stavební firma měla vlastní architekty, kteří návrh ještě více osekali,“ vysvětluje Lukeš. Z odvážné představy moderní pestré čtvrti tak zbyl jen úkol, jak co nejrychleji postavit co nejvíc bytů.
„Posměšně jsme tomu říkali urbanismus jeřábových drah,“ vzpomíná Lukeš. Promyšlené rozmístění jednotlivých domů ustoupilo co nejjednodušší a nejlevnější výstavbě, jejíž uspořádání kopírovalo koleje, po nichž se pohybovaly stavební stroje. Z návrhu se také vytratily kulturní domy, zdravotní zařízení, školy, školky nebo jesle, které z Jižního Města měly udělat dobré místo pro život. Dokonce se zapomnělo i na to, co dělá město obyvatelným – tedy na chodníky. Ty se začaly budovat až poté, co se na Jižní Město nastěhovali první obyvatelé. „I proto se dnes mnozí architekti první etapy různých pražských sídlišť ani nehlásí k tomu, že za tím návrhem stáli,“ dodává.
Stejné panorama od Prešova až po Aš
Panelová výstavba nebyla vynálezem československých komunistů. Po druhé světové válce se takto stavělo napříč Evropou. Bylo to rychlé řešení zoufalého nedostatku bydlení, se kterým se potýkala jak západní, tak východní část kontinentu. Většina zemí ale při stavbě paneláků kombinovala dvě základní metody – montované panely a monolitický beton litý do bednění. I první varianta se vyráběla přímo na stavbě a díky tomu mohly být tvary domů pestřejší. „Viděl jsem to například v Madridu, kde každá skupina domů měla panely trošku jinak tvarované. Působilo to živě a člověk si ani neuvědomoval, že jde o panelák,“ připomíná Lukeš.
Československo ale zvolilo jinou cestu. Vsadilo výhradně na technologii montovaných panelů, navíc v její průmyslové podobě. Panely se nevyráběly na místě stavby, ale v závodech, které byly často stovky kilometrů daleko. „Z Prahy je vozili až do Košic. A ze Slovenska zase na Moravu. Ten systém dospěl k takové absurditě, že vlastně každý panelák od Prešova až po Aš vypadal stejně,“ shrnuje Lukeš s tím, že už v první polovině 90. let se od plošné panelové výstavby začalo upouštět.
I z panelů ale mohou vzniknout hezké a architektonicky cenné stavby. „Tančící dům je vlastně taky panelák,“ upozorňuje Lukeš. Betonové panely však byly při jeho stavbě lité na místě a přizpůsobené návrhu, nikoli opačně. Výsledkem je zajímavá architektura, která přitahuje davy turistů.
Co zachránilo sídliště? Lidi
Přestože se často původní urbanistickou vizi naplnit nepodařilo, sídliště začala díky svým obyvatelům žít vlastním životem a proměňovat se. Podle Zdeňka Lukeše tomu napomohl rozmanitý mix obyvatel, což na pražských sídlištích oceňují i zahraniční sociologové. Zatímco na Západě docházelo k tomu, že zde žila jen určitá společenská vrstva, česká sídliště zůstala pestrá. Lidé se sem stěhovali bez ohledu na třídu, vzdělání nebo zaměstnání.
„V jednom bytě bydlela uklízečka, ve druhém profesor na vysoké škole a ve třetím třeba Václav Klaus.“
Obyvatelé sídlišť se také začali spontánně starat o své bezprostřední okolí. Lukeš jako příklad uvádí pražské Zahradní Město, kde jeho babička se sousedkami zakládaly před paneláky skalky, v Kobylisích si zase místní vytvořili jezírko. A na Jižním Městě vzniklo kulturní centrum Opatov, do kterého jezdili lidé z celé Prahy. „Pořádaly se tam zajímavé koncerty a výstavy, které jste jinde ve městě zažít nemohli,“ dodává Lukeš.
Méně betonu, více barvy
V osmdesátých letech byla zahájena druhá etapa výstavby Jižního Města, která sídliště rozšířila za dálnici D1. Nastupující architekti se tehdy snažili napravit chyby z předchozí fáze. Výraznou roli v tom sehrála Vítězslava Rothbauerová. Ta spolu s kolegy navrhla uzavřenější obytné celky a zavedla barevné značení, které jednotlivým celkům přiřazovalo jednoduché symboly jako vzduch, vodu nebo slunce. „Každá skupina domů měla jinou barvu a jiné logo, aby se v tom lidé lépe orientovali,“ říká Lukeš. Autorem značení byl grafik Jiří Rathouský, známý mimo jiné jako tvůrce orientačního systému pražského metra.
Po padesáti letech se dostaví centrum Jižního Města
Další výrazný zásah do podoby sídliště přichází až dnes, a to v místě, které mělo být od začátku jeho přirozeným centrem. Po více než půl století má zásadní proměnou projít oblast kolem stanice metra Opatov. „Na Jižním Městě je prostor pro novou výstavbu a sídlišti to může pomoct. Ale musí se to udělat velmi promyšleně,“ říká Zdeněk Lukeš. Za návrhem Nového Opatova stojí architekt Václav Hlaváček, který vede českou pobočku nizozemského Studia acht. „Je to velmi zkušený ateliér. A Holanďané už dlouho patří k těm, kteří jsou v urbanismu nejdál. Vždycky pro nás byli vzorem, takže si myslím, že Opatov je v dobrých rukou,“ shrnuje.
Na Novém Opatově budou vodní plochy zabírat téměř dva tisíce metrů čtverečních.
Nový Opatov má ambici stát se skutečným centrem, kde se lidé zastaví, setkají, zařídí běžné věci a příjemně stráví volný čas. Architekti ze Studia acht navrhli kolem výstupu z metra prostorné náměstí, které bude částečně zapuštěné pod úroveň rušné Chilské ulice. Obklopí ho domy o výšce šesti až osmi podlaží, čímž vznikne prostor s kavárnami, obchody a službami. V návrhu hraje důležitou roli voda. Vodní plochy o rozloze téměř dvou tisíc metrů čtverečních mají v létě ochlazovat okolí, v zimě nabídnout prostor pro bruslení. Dešťová voda se tu má také zadržovat a využívat k zavlažování. Návrh počítá i s výsadbou více než čtyř set stromů.
Ve spolupráci s architektonickým Studiem acht promění developer FINEP okolí stanice metra Opatov i způsob života v této části Jižního Města.
Srdcem nového centra na Opatově bude náměstí o ploše 3 000 metrů čtverečních.
Přímé napojení na metro, autobus a chystanou tramvajovou trať v ulici Chilská.
V okolí Opatova vzniknou klidové a odpočinkové zóny, prostory pro kavárny, pivovar či služby.
Pro procházky a trávení volného času tu budou promenády, cyklostezky i sportovní zóny.
Součástí centra budou také nové byty a kancelářské prostory.
Přibyde tu téměř 1 400 parkovacích míst a bezbariérový přestup mezi metrem, autobusy a budoucí tramvají.