Jejich čokoládu si lidé zamilovali. Firma Janek spustila výrobu v nové hale

Ve vzduchu se mísí vůně pražených kakaových bobů a rozpuštěné čokolády. U jedné linky se odlévají tabulky, které se sypou pistáciemi, pekanovými ořechy nebo sušenými malinami. O kus dál se připravuje náplň do dubajské čokolády, vedle se balí nugátové cihličky a na posledním stole se vážou mašle na krabičky s pralinkami.

Provoz v nové hale se rozjel v půlce října a její brány denně opustí zhruba půl tuny čokolády. Než ale vše najede do běžného režimu, bude potřeba vychytat spoustu věcí. „Každý den řešíme zhruba deset problémů. Dnes je to třeba prasklé potrubí, kvůli kterému budeme muset rozkopat parkoviště. Důležité ale bylo nahodit životní funkce výrobny, teď už v podstatě jen ladíme detaily,“ říká spolumajitel čokoládovny Václav Durďák.

Cesta k výrobní hale byla nakonec možná až překvapivě rychlá. „Na začátku jsme netušili, že z toho může být byznys, který uživí naše rodiny,“ vzpomíná Durďák na rozjezd Čokoládovny Janek před deseti lety. První kakaové boby pražili doma v troubě, ručně je loupali a strávili desítky hodin laděním receptur a postupů.

Ale už během prvního roku bylo jasné, že zájem lidí o jejich čokoládu překoná původní očekávání. Objednávek bylo tolik, že nestíhali vyrábět. „V té době nám došlo, že to má smysl. A že až se mě jednou děti zeptají, co dělám, chci říct, že mám vlastní čokoládovnu,“ popisuje Durďák moment, který mu pomohl s rozhodováním, jestli se do čokoládového byznysu pustit naplno. První stroj si koupili na leasing a ve výrobě byli od šesti ráno do deseti večer. Co vyrobili, to se prodalo a z výdělku postupně kupovali další vybavení, třeba pražičku, drtičku nebo lednici na chlazení čokoládových forem.

V roce 2021 se na čokoládovnu začaly obracet firmy s objednávkami na tisíce kusů pralinek nebo čokoládových dárků pro své klienty a partnery. Výroba se rozrůstala, stejně jako tým, který dnes čítá přes osmdesát lidí a zhruba čtyřicet brigádníků. „Naše původní prostory už nám nestačily. Chtěli jsme, aby lidé měli zázemí, které odpovídá tomu, jakou práci dělají,“ vysvětluje Durďák.

Nový areál nakonec představoval investici za zhruba 150 milionů korun, což byl pro firmu dosud největší krok. „Nejtěžší na tom nebyla stavba, ale moje hlava. V roce 2018 jsme s manželkou váhali nad hypotékou 1,8 milionu korun. O pár let později jsme se pustili do projektu za sto padesát milionů. To člověk musí přepnout a naučit se s tím spát,“ říká. Firmě se ale dařilo a většina výdělku putovala zpátky do jejího rozvoje. „Jen za poslední rok jsme vydělali zhruba čtvrtinu hodnoty celé haly,“ dodává.

Výběr místa pro novou výrobní halu nebyl jednoduchý. „Původně jsme chtěli zůstat v Uherském Brodě. Jsme odtud a máme tu rodinu. Jenže žádné pozemky v okolí jsme nenašli,“ vzpomíná. Nakonec začali hledat podél trasy mezi Uherským Brodem a Uherským Hradištěm. „Dávalo to smysl. K dálnici je to blízko, Hradiště víc žije a pořád jsme tu doma. Před tím mi cesta do práce trvala čtyři minuty, teď je to jedenáct, takže žádná velká změna,“ říká Durďák.

Nová výrobní hala stojí u silnice lemované starou alejí. Z jedné strany je výhled na pole a zalesněné kopce, z druhé cyklostezka a železniční trať do Luhačovic. „To místo mi učarovalo, je tu klid, ale zároveň jsme hned u vlakové stanice, takže sem budou moct lidé jezdit i na výlet,“ popisuje. V budoucnu plánují prostor před halou udělat pro návštěvníky ještě přívětivější. „Chceme tady mít pítko pro cyklisty nebo hřiště pro děti, aby se tu lidé rádi zastavili.“

Nová hala podle Durďáka zlepšila i pracovní prostředí pro zaměstnance. „Je to čistší, hezčí a především větší. Čokoláda se tu může vyrábět rychleji a hlavně s větší chutí,“ říká. Rozdíl mezi starou a novou výrobou vysvětluje na příkladu vaření. „Ve velké kuchyni se vaří s radostí, na metru čtverečním jen z nutnosti. Tady to funguje stejně.“

V čokoládovně už nyní řadu věcí dělají stroje a bude jich přibývat. Jde hlavně o opakující se činnosti. „Je zbytečné, aby někdo držel formu s čokoládou na vibrujícím stroji, aby se z ní dostaly bublinky vzduchu, dělal to stokrát za den a večer ho z toho bolelo zápěstí. To za něj může udělat stroj,“ říká Durďák. Naopak u procesů, kde se rozhoduje o chuti, je člověk nenahraditelný. „Třeba když čokolatiérky dělaly mandlový nugát, po ochutnání zjistily, že je pasta nějaká hořká,“ vysvětluje. Kdyby to samé dělal stroj podle nastaveného receptu, celá várka by se musela vyhodit.

Součástí nové haly je i kavárna s podnikovou prodejnou, ve které se teď dotahují poslední detaily. Václav Durďák se nejvíc těší na prosklenou stěnu s výhledem do provozu, která zákazníkům umožní sledovat výrobu pralinek nebo zdobení čokolády. Plánují zde natáčet také videa na sociální sítě. „Přál bych si, aby když sem pak zákazníci přijedou, tak si řekli: Jé, to je to místo, co známe.“